(Ne)obyčejní lidé kolem nás: Martina Slabá

V  e společnosti dnes tolik populárního umění tchaj-ťi čchüan (taijiquan) strávila Martina Slabá téměř půlku života. Byly to roky pestré, plné cvičení, únavy, překonávání vlastních limitů, ale také radosti, přátel, soutěžení a cestování, kdy se vše točilo kolem milovaného tchaj-ťi.

Martina navzdory svému mládí v sobě dokázala spojit zájem o klasickou výuku a hledání hlubšího smyslu tchaj-ťi, oceňuje jeho zdravotní účinky, ale prošla také drilem, který nabízí sportovní typ klasické čínské wu-šu (wushu) školy. Díky své píli získala stříbrnou medaili na mistrovství světa v tchaj-ťi čchüan v Číně v roce 2014 a je mistryní České republiky v letech 2006–2016.

O tom, jak tchaj-ťi žije a mění se spolu s Martinou, jsme si povídaly v následujícím rozhovoru:

(S)plynutí s tchaj-ťi

Martino, tvým mottem je „I cesta může být cíl“. Jak s tímto přístupem vnímáš svou dosavadní cestu s tchaj-ťi čchüan?

Asi víc než dřív cvičím, protože mě to baví. Člověk si projde velkým množstvím etap, někdy cvičíte kvůli zdraví, jindy pro kondici nebo chcete zaplnit volný čas. Na nějakou rekapitulaci je v mém věku brzy, ale čím déle cvičím, tím víc to dělám právě pro radost, kterou mi to dává.

Když cvičím, nerozlišuji, co jsem já a co je tchaj-ťi, vnímám sebe a cvičení jako jeden celek. Můj styl reflektuje, jak se momentálně cítím. Když jsem naštvaná, mé pohyby jsou rychlé, jsem-li spokojená a v pohodě, cvičím pomalu. Jinak cvičím v zimě a jinak uprostřed léta. Tchaj-ťi žije se mnou.

Když zapátráš v paměti, jaké bylo tvé první setkání s tchaj-ťi?

Jako velmi malá jsem viděla v televizi nějakou tchaj-ťi sestavu se šavlí. Hodně se mi líbila, ale rychle to zapadlo. Když jsem přestala tancovat, hledala jsem, co dál. Protože sestra s rodiči chodili do Taiji Akademie, spontánně jsem se k nim přidala. Bylo mi dvanáct.

Hned na začátku jsem absolvovala letní soustředění s dětmi z oddílu Tygrů, zkusila jsem to a už jsem s nimi zůstala. V prvních měsících pro mě hrála velkou roli parta, protože jsem se cítila velmi nešikovná. Ve srovnání s tancem to pro mě byl zcela odlišný, nepochopitelný a neuchopitelný  pohyb a kamarádi mi pomohli tohle období překonat.

Cvičíš od dětství, více než 14 let. Prozraď, jaké „kouzlo“ tě u tchaj-ťi drží?

Čím déle cvičím, tím více je pro mě důležitá radost ze cvičení. Když cvičím, ponořím se do pohybu, propojím se s ním, já a tchaj-ťi se stáváme jedním celkem. Sestavy žijí se mnou, odráží to, jak se momentálně cítím, jakou mám náladu, kondici, v jakém prostředí se nacházím.

Určitě má pro mě velký význam skupina lidí, která se kolem tchaj-ťi pohybuje. Jak v Taiji Akademii, kde jsem začínala, tak v další škole i v rámci Wushu federace. Jsou to lidé, které mám ráda a kteří mě inspirují.

Asi bych také nedokázala dělat něco, co má konec.

Co se naučím, a není, kam pokračovat. To není případ tchaj-ťi. Když se dostanete na určitou úroveň, odkryje se vám bezpočet možností, co zlepšovat, rozvíjet, jak trénovat, jak se na tchaj-ťi dívat a chápat ho. S tchaj-ťi se nikdy nenudím, je to stálá výzva. Drží mě u něj jeho hloubka, to, jak se časem proměňuje.

Která stránka tchaj-ťi tě nejvíce přitahuje: zdravotní aspekt, sportovní disciplína či taoistická filozofie, o níž se opírá?

V průběhu času se to mění, procházím určitými vlnami. Začínala jsem ze zdravotních důvodů, protože jsem si při tancování přivodila problémy s klouby. Když se mi zdraví zlepšilo, zjistila jsem, že pokulhávám ve filozofii, a tak jsem se ponořila do knížek. Po čase jsem věděla, co, jak a proč chci cvičit, ale fyzicky jsem na to neměla. Tak nezbývalo než zavřít knížky a začít víc cvičit. Tyhle vlny se pravidelně opakují, ale jdou do větší a větší hloubky.

Kdo je tvým nejdůležitějším průvodcem ve světě tchaj-ťi? Kde všude hledáš inspiraci ke cvičení?

Nejvíce vděčím Radku Kolářovi (pokračovateli 20. generace Čchen tchaj-ťi čchüan a zakladateli Taiji Akademie), ale hodně mi dali i další lidé z Akademie. To ve mně zanechalo největší stopu, kterou, doufám, už nikdy nikdo nesmaže.

Když jsem se dostala do závodního prostředí, otevřeli mi obzor lidé, kteří soutěžili se mnou. Poznala jsem, jak cvičí, a viděla jsem, kam můžu jít, jak se sama můžu zlepšovat. Lidé, se kterými se potkávám na mezinárodních soutěžích, mě nutí překračovat hranice, o kterých si myslím, že jsou mé limity.

Výrazně mě ovlivnily i cesty do Číny a setkání s velmistry tchaj-ťi, ale také s lidmi mého věku, kteří ale cvičí od svých tří čtyř let. Jejich trénink zahrnoval spoustu cviků, pohybů, průpravných, kompenzačních a dechových cvičení. To mě obrovsky motivovalo na sobě ještě více pracovat.

Tvé medailové úspěchy nepřišly zadarmo. Kolik času a úsilí věnuješ tréninku?

Dříve jsem cvičila i několik hodin denně, tchaj-ťi pro mě bylo prioritou a chtěla jsem se mu věnovat. To se teď trošku s nárůstem povinností (chodím do školy a do práce) změnilo. Na počet hodin tedy možná cvičím méně, ale především cvičím jinak.

Více se soustředím, dám do cvičení vše, srdce, dech, více si ho užívám, protože je pro mě svým způsobem vzácnější.

Jak vypadá trénink bojového umění v tvém provedení?

Většinou se nejdřív protáhnu a zahřeju. Pokud právě nesoutěžím, cvičím několik sestav v celku. Vždycky si je snažím užít a cvičím podle svých momentálních pocitů. Pokud mám o některé části sestavy pochybnosti, věnuji se jí delší dobu zvlášť. Mou srdeční záležitostí je sestava pro cvičení základních dovedností, navíjení hedvábného vlákna. Ze speciálních dovedností cvičím hodně kroky, které jsou nekonečným příběhem a noční můrou každého „tajčisty“ 🙂 .

Co považuješ za svůj největší úspěch, pokud jde o tchaj-ťi čchüan?

Asi to, že jsem si v tchaj-ťi našla radost, kterou mi dává. Také si vážím toho, že mohu tchaj-ťi propagovat na nejrůznějších akcích a seznamovat s ním veřejnost. Je to bojové umění, které má hloubku a zaslouží si to, a mohou se tak o něm dozvědět i další lidé.

Co ti tchaj-ťi přineslo po zdravotní stránce?

V průběhu studia na střední škole mi tchaj-ťi pomohlo kompenzovat psychický přetlak a vždycky mi vyčistilo hlavu. Řekla bych, že mě drželo v rovině vnitřní vyrovnanosti, protože jsem přirozeně vnitřně neklidná, roztěkaná a snadno podléhám stresu. Tím, jak jsem se srovnala psychicky, se pak nutně objevil i pozitivní vliv na tělo.

Ovládnutí tchaj-ťi znamená také, že jsi jeho principy schopná používat i v každodenním životě. Vzpomeneš si na příklad toho, jak tchaj-ťi dovednosti používáš v praxi?

Určitě když se necítím dobře, umím lépe dýchat, to je hodně poznat. Mám také lepší postřeh a rovnováhu, sílu v nohách a důvěru v tělo. Znám své tělo a víc se na něj mohu spolehnout, zvládne to, o čem bych dříve pochybovala. Jsem odolnější i po psychické stránce. Poznám to hlavně v období, kdy nemůžu tolik cvičit. Jsem nervóznější, protivnější, řeším hlouposti. Jakmile se vrátím ke cvičení, opět se to vyrovná a jsem v pohodě.

Do svých 25 let jsi získala spoustu ocenění a medailí. Cestu, kterou má jiný před sebou, už jsi ušla. Jaké máš cíle do budoucnosti? 

Je to pro mě zajímavá etapa, protože opravdu zvažuji, že pověsím závodění na hřebík. Soutěžím už dlouho a je to náročné. Psychický tlak na závodníky je opravdu velký a asi není dobré žít v něm příliš dlouho.

Stále mi nedochází, že jsem toho tolik dosáhla. Je pro mě důležité se zlepšovat. Začala jsem učit, a tím se mi otevřela nová dimenze. Studenti se ptají a to mě nutí se zamýšlet nad hloubkou a smyslem tchaj-ťi.

Do budoucna očekávám určité zklidnění, znovu si vše projdu a pak se uvidí. Baví mě exhibice, přednášení i učení…

Při závodech a studijních pobytech jsi několikrát navštívila také Čínu. Co tě na této exotické zemi nejvíce zaujalo?

Na to se dá těžko odpovědět v jednom odstavci. Troufám si ale říci, že mě čínská kultura, jazyk, obyvatelé i umění výrazně inspirovali a ovlivnili. Už první setkání s Čínou mě motivovalo k tomu, abych se začala učit čínsky a dále rozvíjela tchaj-ťi, které je teď mou nedílnou součástí. Čínu mám ráda, snažím se vzít si příklad z přátelskosti, úsměvů a ochoty místních lidí.

Přes tchaj-ťi ses dostala i ke studiu čínštiny. V čem ti znalost jazyka pomáhá?

V obecné rovině znalost cizího jazyka člověku usnadňuje komunikaci a porozumění. Stejně jako jinde na světě, i v Číně jsou lidé velmi ochotní, když vidí, že se na ně snažíte mluvit v rodném jazyce. Moje znalost čínštiny je sice velmi omezená, pokrývá základní témata, přesto jsem se díky ní dostala na místa, která bych bez znalosti jazyka nikdy neměla šanci navštívit.

Jazyk je pochopitelně také projevem kultury a pomáhá pochopit ji a proniknout hlouběji k jejím kořenům. V případě čínské kultury, která je tolik odlišná, je to o to důležitější.

Martinu zpovídala Alena Koutecká
Foto: Tomáš Linhart, Brandon Sugiyama (ze soutěže), Martina Slabá

Více o Martině Slabé se dozvíte na stránkách Wikipedie – Martina Slabá  nebo  Instagramu – Martina Slabá Taiji

[Pro prezentaci klikněte na obrázek]